Principy imunoanalytických metod

Monoklonální protilátky nejsou produkovány přímo organismem, ale buněčnou kulturou (Obrázek 3). Způsob přípravy těchto protilátek byl roku 1975 publikován G. Köhlerem a C. Milsteinem, kteří v roce 1984 spolu s N. K. Jernem získali Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu, a to za „ teorie pojednávají o specificitě ve vývoji a kontrole imunitního systému a za objev principu produkce monoklonálních protilátek“.

Obrázek 3. Příprava monoklonálních protilátek. (Zdroj: Zichová et al. 1993)

Prvním krokem procesu je imunizace myši příslušným antigenem a následně se z její sleziny získají lymfocyty produkující protilátky. Druhým krokem je jejich hybridizace s myelomovými (nádorovými) buňkami, kdy dojde k fúzi obou typů buněk (tj. ke splynutí jader myelomové buňky a lymfocytu) a vytvoření tzv. hybridomů. Syntéza protilátky pokračuje v hybridomu, což je dáno geny imunizovaného zvířete (“lymfoidního rodiče”). Po “myelomovém rodiči” získá hybridom “nesmrtelnost”, může se množit bez omezení po mnoho generací. Vhodnou selekcí hybridomů (tzv. klonováním), lze pak vybrat ty klony, které produkují protilátky proti vybrané antigenní determinantě antigenu. Protilátka syntetizovaná hybridomem je homogenní, s jediným typem vazebného místa, je produktem jednoho klonu lymfocytů. Hybridomy lze uchovávat za určitých podmínek (např. zmrazením na nízkou teplotu) a použít pro další produkci protilátek.

Monoklonální protilátka tedy rozeznává jedinou antigenní determinantu, její příprava je, na rozdíl od polyklonálních protilátek reprodukovatelná.

Monoklonální protilátky (zpravidla myší) jsou využívány i v diagnostice a léčbě rakoviny. Mohou však u pacientů vyvolat imunitní odpověď - produkci anti-myších neboli protilátek HAMA (Human-Anti-Mouse-Antibodies), která vede k falešně pozitivním, případně falešně negativním výsledkům u imunoanalytických stanovení.