Principy imunoanalytických metod

Z principu imunoanalytických metod vyplývá, že je pro stanovení sledovaného analytu je potřeba oddělit vzniklý komplex protilátka - antigen od ostatních substancí; v některých případech to však nutné není. Na základě toho dělíme metody na heterogenní a homogenní.

Heterogenní metody vyžadují separaci volné a vázané frakce indikátoru.

K separaci byla a je používána řada principů a tím i různých činidel, od původně nespecifických metod používaných v počátcích imunoanalýzy (spolusrážení polyethylenglykolem nebo adsorpce na povrchu aktivního uhlí) přes specifičtější metody druhé protilátky (např. prasečí protilátka proti králičím imunoglobulinům) až k současně nejužívanějším technikám, které využívají různé typy pevných fází (stěny zkumavek nebo reakčních jamek, mikročástice, různé partikule apod.).

Každá separační technika má své výhody a nevýhody. Při jejím výběru je nutno přihlížet k vlastnostem jednotlivých komponent přítomných v reakční směsi i k charakteru imunochemické reakce.

Obecně lze shrnout, že všechny využívané separační techniky by měly splňovat několik základních požadavků:

• kvantitativní oddělení obou frakcí tak, aby jedna (případně obě) mohly být měřeny,
• stejná účinnost pro kalibrátory i analyzované vzorky,
• dobrá opakovatelnost (tj. přesnost v jednom stanovení) i reprodukovatelnost (mezi jednotlivými analýzami),
• rychlost, jednoduchost, automatizovatelnost.

U homogenních metod je zdrojem signálu, jehož detekcí stanovujeme koncentraci sledovaného analytu, imunochemická reakce; není zde proto nutná separace volné a vázané frakce indikátoru. Příkladem je homogenní enzymováá imunoanalýza (viz kapitola Enzymová imunoanalýza).