Předkládaná práce je věnována tématu, jehož význam neustále narůstá ruku v ruce s rostoucím počtem pacientů dlouhodobě užívajících antiremodelační (antiresorpční) léky osteoporózy.
Dlouhodobá léčba antiremodelačními preparáty je v současnosti považována za kontroverzní jak z hlediska účinnosti, tak s ohledem na riziko nežádoucích účinků spjatých s dlouhodobou nefyziologickou supresí kostní remodelace. Antiremodelační preparáty dokáží účinně zabránit nebo alespoň zpomalit úbytek kostní hmoty, ale riziko zlomeniny v důsledku uplatňování neovlivnitelných rizikových faktorů zlomenin (především věku a s ním spojené klesající kvality kosti a narůstajícího rizika pádu) může být i nadále neakceptovatelně vysoké, příp. narůstat.
Osteoanabolická léčba (v současnosti reprezentovaná teriparatidem) dokáže významně snížit riziko zlomenin prostřednictvím nárůstu objemu kostní hmoty, ale její použití je omezeno na 24 měsíců v rámci jediné kúry, přičemž po jejím ukončení dochází k úbytku kostní hmoty. Po ukončení osteoanabolické kúry teriparatidem je doporučeno bezprostředně navázat antiresorpčním preparátem.